Palata je domov poskytující služby lidem se zrakovým postižením

Letecký pohled na domov Palata

 

Domov se nachází v krásném prostředí tříhektarového parku anglického stylu v klidné části Smíchova na jižním svahu Strahova. Byl postaven v roce 1893, moderně zrekonstruován a dostavby nových pavilonů byly ukončeny v letech 2003 a 2008. Hlavní budova má tři nadzemní podlaží, je doplněná o bezbariérové přístupy a tři výtahy s hlasovými výstupy. Věkový  průměr  klientů  se pohybuje kolem 84 let.

 

Fakta o Palatě

  • Název organizace: Palata – Domov pro zrakově postižené
  • Sídlo domova: Na Hřebenkách 737/5, Praha 5 – Smíchov
  • Právní forma: příspěvková organizace
  • IČO: 70872783
  • Zřizovatel: Hlavní město Praha
  • Registrované sociální služby: Domov pro osoby se zdravotním postižením
  • Kapacita domova: 133 lůžek
  • Počet zaměstnanců: 104 (přepočtených úvazků)

 

Historie Palata

Předsedové direktoria, vedoucí a ředitelé

V letech 1893 – 1918:

Alfred Kirpal (1893 –1899)
Ernst Theumer (1899 – 1903)
Josef Schindler (1903 – 1911)
Ignaz Homolka (1911 – 1916)
Johann Rotky (1916 –1917)
Johann Studl (1917 – 1918)

Po roce 1918:

Karl Kletetschka (1919 –1920)
Karel Urbanec (1920 –1948)

Po roce 1948:

Eduard Kovařík (1948 – 1950)
Karel Michal (1950 – 1957)
Anna Plhalová (1957 – 1959)
Božena Pleskotová (1959 – 1961)
Anna Boudová (1961 – 1964)
Vlasta Vopátková (1965 – 1967)
František Švihlík (1968 – 1970)
Jaroslava Bobulová (1970 – 1983)
Naděžda Jonášová (1983 – 1990)

Po roce 1989:

Božena Kapounková (1990 – 1992)
Jindřiška Kubíková (1993 – 1999)
Karel Štěrba (2000 – 2004)
Jiří Procházka (2005 – dosud)

Od roku 1989

Na počátku zásadních společenských změn od roku 1989 – po zrušení centrálního řízení sociálních ústavů Správou sociálních služeb hlavního města Prahy, se Ústav sociální péče o nevidomé Palata, později Domov pro zrakově postižené Palata, stává příspěvkovou organizací Magistrátu Hlavního města Prahy. Za nenahraditelnou podporu činnosti domova v dalších letech považuje vedení sponzorské příspěvky jednotlivců a institucí, mezi nimiž postupně vyniká jako nejštědřejší přispěvatel finanční skupina České spořitelny a.s.

Z iniciativy první popřevratové ředitelky vznikl na počátku devadesátých let rozsáhlý projekt nezbytné rekonstrukce a modernizace historické budovy Palaty a jejího okolí. Před jeho realizací musely být však nejdřív zažehnány spory o sám program příštího reprezentativního střediska péče o nevidomé. Za účasti zástupců slepeckých organizací, úředníků Magistrátu, členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ale také samotných klietnů, je poslání Palaty – „domova pro staré nevidomé občany, který poskytuje klientům potřebnou péči v plném rozsahu a všechny služby s takovou péčí spojené“, nakonec obhájeno.

Hlavní přístupová pěší cesta středem parkuDalší ředitelka a dva ředitelé během následujícího půldruhého desetiletí modernizační projekt postupně uskutečňovali. Potýkali se při tom s mnoha potížemi. Veškeré práce musely být totiž prováděny v podmínkách plného provozu. Přesto už na konci devadesátých let stály na konci obou křídel budovy tzv. komunikační věže s novými výtahy, pokročila modernizace hygienických zařízení, přibývaly bezbariérové vstupy a zahrada se proměňovala v obytný prostor.

Ke sto dvacátému výročí památného data se třemi magickými osmičkami, tedy roce 2008, se realizace projektu naplnila a podmínky života na Palatě se proměnily k nepoznání. Dostavbou zadního traktu došlo k symbolické proměně půdorysu budovy z velkého E do hranaté osmičky. Vznikly však především prostory, jimiž se Palata stala jedním z nejmoderněji vybavených humanitárních zařízení u nás.

Kromě několika řad jednolůžkových pokojů s bezbariérovým přístupem a speciálním hygienickým zařízením přibyl rozsáhlý rehabilitační komplex – vybavený tělocvičnou pro kondiční cvičení, elektroléčbou, masážním a vodoléčebným úsekem s polohovacími vanami, aby je mohli využívat i klienti s těžkým pohybovým omezením.

Půdorys budovy před a po přestavbě

Půdorys budovy před a po přestavbě

Pro osoby s kombinovaným postižením vznikly místnosti pro denní individuální služby, navíc otevřené do pohodlného atria. To všechno přístupné speciálně upravenými výtahy ze všech podlaží.

Úsek stravování je srovnatelný se stravovacími zařízení nejvyšší kategorie.

Vedle pravidelně se opakujících ošetřovatelských úkonů je ostatní program od pondělí do neděle velmi pestrý a rozmanitý. Kondiční cvičení organizují rehabilitační sestry tak, aby odpovídala fyzickému stavu a mohli se jich aktivně zúčastnit i klienti pohybující se třeba jen na vozíku. Cvičení paměti obvykle střídají aktivizační pracovníci se vzpomínkovou terapií spojenou s přátelským posezením při kávě. Protože v domově pro zrakově postižené patří k hlavním předpokladům soběstačnosti jemná motorika rukou a schopnost orientace v prostoru hmatem, věnuje se dennodenně velká pozornost ergoterapii a arteterapii. Jejich obsahem jsou nejrůznější drobné činnosti, jako je například příprava jednoduchých jídel v cvičné kuchyňce, ale také vytváření dvojrozměrných nebo trojrozměrných objektů –figurálních nebo abstraktních maleb, keramiky, krajek, předmětů pletených z proutí. Některé z nich mívají podobu výtvarných artefaktů.

Obsahem oblíbené muzikoterapie je především zpěv, který zaznívá na Palatě skoro všude. Nejen v budově, ale za příznivého počasí i venku na lavičkách nebo při táboráku, a také na adaptačních skupinách, kde se setkávají lidé, kteří žijí na Palatě zatím jen krátce a změněnému způsobu života si teprve přivykají. Kupodivu nejoblíbenější terapií je v domově s průměrným věkem přes osmdesát terapie taneční. Terapeut umí totiž při ní podnítit k účasti skoro každého – i klienty se slabší fyzickou kondicí a pohybově hendikepované, kteří by jinak na tanec ani nepomysleli… Taneční parket nezůstává prázdný ani při pravidelných „kavárnách“ – příjemných společenských posezeních s hudbou, s barovým pultem i roznáškou zákusků a nápojů, pro zdravotně indisponované a ležící až na pokoj k lůžku.

Dnešní Domov pro zrakově postižené Palata poskytuje nesrovnatelně větší komfort než kdykoli předtím. Sto třiceti osmi klientům se v současnosti už může věnovat skoro celá stovka odborně připravených pracovníků všech profesí, kteří by si ovšem představovali stav ještě ideálnější. Pro ně je tím největším zadostiučiněním, když se staří nevidomí lidé cítí na Palatě jako doma.

1948 – 1989

V administrativních zmatcích kolem převratu v roce 1948 se na Palatě střídali národní správci s ředitelstvím, které tenkrát ještě instalovala Spořitelna pražská, od dob nacistické okupace nástupce Spořitelny české. V roce 1950 byl soukromý Ústav pro zaopatřování slepců Palata postátněn.

Hluk tzv. budovatelského období na počátku padesátých let – s politickými procesy, pracovními tábory i popravami – zaléhal k nevidomým jen velmi zprostředkovaně. V ústavu, tehdy centrálně řízeném Ústředním národním výborem hlavního města Prahy, i nadále totiž – až do roku 1957- působily, ku prospěchu a ke spokojenosti jeho obyvatel, sestry dominikánky. Od doby, kdy dominikánky pod tlakem politických kampaní musely odejít (záminkou je převod zařízení pod správu obvodního ústavu národního zdraví), potýká se Palata po dlouhá léta s personální nestabilitou. Nepomohl ani opětovný návrat mezi sociální ústavy řízené ÚNV po roce 1960. O aktuálních poměrech v ústavu, kde počet obyvatel narůstá až ke dvěma stům, ale personálu přibývá jen nepatrně, vypovídá i tehdejší průměrná „životnost“vedoucích či ředitelů – nedosahuje ani tří let.

V ústavu sociální péče Palata, který v šedesátých letech přišel o památnou budovu někdejšího statku, kde všechno kdysi začínalo (Horní Palata je od té doby Denním psychiatrickým sanatoriem Všeobecné fakultní nemocnice), došlo ke znatelné konsolidaci vnitřních poměrů až v průběhu let sedmdesátých. Paradoxně právě tehdy, v období tzv. normalizace, se nové ředitelce podařilo doplnit personální stav o „kolektiv“ řeholnic z Kongregace šedých sester. 58 pracovníků, z toho 8 – 12 řádových sester se v té době stará o 170 nevidomých starých žen a mužů. Šedé sestry obývají podkrovní pokojíky s improvizovanou kaplí a obětavě se věnují především obyvatelům trvale ležícím, jejichž postižení vyžaduje přítomnost personálu ve dne i v noci.

Řeholnice z Kongregace Šedých sester řádu sv. Františka

Řeholnice z Kongregace Šedých sester řádu sv. Františka

V těchto letech trvá i nadále značný nepoměr mezi naléhavou potřebou dalších zdravotních sester, případně ostatních pomocných pracovníků, a reálným stavem. Přesto se na Palatě během sedmdesátých a osmdesátých let dějí pokusy o zavedení moderních metod socioterapie, především „pracovní činnosti nevidomých obyvatelem za účelem duševní a tělesné rehabilitace“.

1918 – 1948

S vyhlášením Československé republiky nejdřív zmizela z názvu slova Francisco Josephinum. Ředitelství Ústavu pro zaopatřování slepců na Smíchově Palata vzápětí nato vyměňuje dosavadní německý způsob úřední komunikace za česko-německý, avšak dosavadní ředitel ústavu, emeritní ředitel Ringhofferových závodů Karl Kletetschka, předává svou funkci českému, advokátovi Spořitelny české Karlu Urbancovi až v roce 1920. Po léta pak zůstává ve funkci zástupce. Ani národnostní poměr ve vedení ústavu české a německé nevidomé se nezměnil o sto osmdesát stupňů. Po dobu první ČSR je čtyři ku třem ve prospěch Čechů. Na diskriminaci německých nevidomých na Palatě mají paradoxně hlavní podíl sami Němci. Jejich nevidomí spoluobčané, po vynuceném připojení pohraničí k tzv. Třetí říši, ztrácejí na Palatě nárok na střechu nad hlavou.

Existenční problémy Palaty v letech po první světové válce úzce souvisely s finančními potížemi zakladatelky, Spořitelny české, která ztratila někdejší dominantní postavení mezi pražskými finančními domy. Ředitelství ústavu se muselo často obracet o podporu na státní a zemské úřady, veřejné instituce, podnikatele a další soukromé osoby. Zdrojem prostředků k zaplacení permanentních dluhů se staly i pronájmy a prodeje okrajových pozemků Palaty na stavební parcely rozrůstající se luxusní vilové čtvrti Na Hřebenkách.

Nové stanovy z roku 1925

 

Kaple v domově Palata

Kaple v domově Palata

Ve svízelné situaci bylo třeba také odolávat tlakům na údajně nezbytné vyrovnání s rakousko-uherskou minulostí – ústav nesl téměř čtvrtstoletí jméno mocnářovo. Až energický zásah právníka ve funkci ředitele vyřešil téměř bezvýchodnou situaci po obsazení poloviny budovy četnickou stanicí. Ředitelství se také podařilo odvrátit realizaci návrhu generálního inspektora československé branné moci přeměnit Palatu ve výcvikové středisko armádních ošetřovatelek. Po nekonečných jednáních nakonec přece jen přestává ústavu hrozit tzv. středobělohorská silnice, která měla vést nahoru ke strahovským stadionům několik desítek metrů od vchodu a zcela by zrušila klidovou zónu zahrady.

Období uklidnění, všestranného zlepšení péče a relativní prosperity nastalo na Palatě až po roce 1929 s příchodemsester dominikánek z kongregace v Olomouci – Řepčíně.

Sestry dostaly hlavní slovo i při zavádění nového Domácího řádu. Vnesly do každodenního života ústavu potřebné organizační jistoty, pravidelnost a pořádek. Bohužel ne nedlouho. Po událostech roku 1938 a po okupaci se rychle schylovalo k vyhnání nevidomých z Palaty. V polovině roku 1940 je ředitelství doručen příkaz k bezpodmínečnému vyklizení budovy pro útulek německých vychovatelek – Volkspflegerinner Seminar NSV, župa sudetská, pod záštitou NSDAP.

Bezmála sedmdesát nevidomých žen a mužů, z toho dva zbývající Němci, se v březnu 1941 stěhuje na druhý konec Prahy, do letních pavilonů Klarova ústavu v Horní Krči. Strastiplný přesun, který ne všichni ve zdraví přežijí, se opakuje v roce 1943, tentokrát opačným směrem – do přeplněných místností a na chodby ústavu Pod Bruskou. Dosavadní azyl obsazuje německý polní lazaret.

Dlouho očekávaný návrat domů na Palatu se uskutečnil už začátkem léta 1945. Na podzim téhož roku však všeobecnou euforii a radost zase vystřídaly obavy z nového stěhování, tentokrát hodně daleko, do pohraničí. Jako by se opakovala situace, která tu už byla. Díky staronovému vedení, především řediteli Urbancovi, který ve své funkci dovršuje v roce 1948 neuvěřitelných 28 let, také však zásluhou neúnavných mluvčích samotných obyvatel, žádný z řady záměrů přeměnit Palatu v expozituru ministerstva, ústředí odborů, kolej nebo oddělení motolské nemocnice nakonec nevyšel.

1888 - 1918

Historický příběh pražského Domova pro zrakově postižené Palata začíná v neděli 25. listopadu 1888. Toho dne bylo na mimořádné valné hromadě Spolku České spořitelny – Böhmische Sparkasse rozhodnuto zřídit ke čtyřicátému výročí vlády císaře Františka Josefa I. zaopatřovací ústav pro slepce neschopné výdělku a vzdělání, kteří jsou chudí a příslušejí do Čech. Po „nejmilostivějším“ svolení panovnického domu 13. prosince 1888 se mohlo humanitární zařízení jmenovat Spořitelnou českou založený (begründetes) Ústav pro zaopatřování slepců Francisco Josephinum.

Císař František Josef I.

Císař František Josef I.

Direktorium největšího pražského finančního domu, národnostně německé Spořitelny české, koupilo na jižním svahu ke Smíchovu dvanáctihektarový pozemek se statkem a na místech někdejší vinice – kdysi královské, pak ottersdorfské, později jezuitské – vyrostla do zimy 1892-93 novorenesanční palácová budova Francisca Josephina. Jejím autorem byl známý pražský stavitel a tehdy smíchovský starosta Alois Elhenický.

Plány projektu

Statut Francisco Josefinum 1893

Valná hromada Spolku České spořitelny schválila v únoru 1893 definitivní texty zakládacích dokumentů. V Darovací listině se stvrzovalo, že Spořitelna česká věnovala ústavu částku 800 000 zlatých, z níž zbývá víc než půl milionu (v cenných papírech) jako nadační kapitál k provozu, správě a údržbě. Stanovy Spořitelnou českou založeného Ústavu pro zaopatřování slepců Francisco Josephinum formulovaly závazný program a účel nového zařízení a vymezovaly pravomoci jeho devítičlenného ředitelství nebo také správní rady.

 

Podmínky pro přijetí nových chovanců – 1893

Její členové, mezi nimiž byli rada direktoria a kurátor Spořitelny české, vládní rada, dvorní dodavatel, univerzitní profesoři, advokát, ale také ředitel Klarova ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců, se jednomyslně shodli na textu Nadační listiny, která jim ukládala pečovat o náležité, včasné a odpovídající navyšování výtěžku nadačního jmění ve prospěch slepců Františka Josephina. První ředitelství v odpovídajícím předstihu připravilo soubor pravidel každodenního vnitřního života ústavu – Domácí řád. V obou jazycích také zveřejnilo Podmínky, pod kterými Francisco Josephinum své chovance přijímati bude.

Vysokou odbornou úroveň přípravných prací zajišťoval ve funkci místopředsedy Rudolf Maria Klar, vzdělaný a zkušený organizátor péče o nevidomé evropského formátu. Pro Klara znamenalo Francisco Josephinum dovršení mnohaletých osobních a rodinných snah o specializovanou péči o nevidomé od předškolního věku až do stáří.

 

Ústavní hymna domova Palaty

Německá verze (originální)

podminky-prijeti-chovancu-02

 

Česká verze (překlad)

Nemůžu na tebe zapomenout! Vím, co pro mě jsi
Svět na své milé a nejmilejší nevzpomene si.
Já však tu hlasitě zpívám a volám:
„Druhý svůj domov, domov svůj u tebe mám!“
Nemůžu na tebe zapomenout!
Vím, co pro mě jsi.

Nemůžu na tebe zapomenout! S tebou jsem stále
S tebou jsem spojený(á) – radostí i žalem.
Chraň Bůh tvou věčnost, tvůj věčný dům!
Modlím se za tebe k nebesům.
Nemůžu na tebe zapomenout!
Vím, co pro mě jsi.

Nemůžu na tebe zapomenout! Vím, co pro mě jsi.
Dlouho už životem ve mně a láskou dýcháš si.
Já nehledám tady už nic než tebe jen.
Požehnání ať tvého hoden(na)jsem, ať hoden(na) jsem.
Nemůžu na tebe zapomenout!
Vím, co pro mě jsi.

(Podle Hoffmanna von Fallerslebena)

 

Po biskupském vysvěcení a pěti měsících zkušebního provozu byl ústav s dvacetičlenným personálem a pro prvních 27 žen a 15 mužů oficiálně otevřen 25. listopadu 1893. Slavnostní zahájení provozu s patetickými projevy vděčnosti císaři ve vystoupeních místodržitele Thuna a vrchního ředitele Spořitelny české Theumera přišlo ovšem do období vyhrocených národnostních sporů česko-německých. Nesporně záslužný humanitární čin německé finanční instituce je v českých národních kruzích přijat s rozpaky, dokonce, jak tom svědčí referáty v tisku, s jistou nevolí – jako pokus o další upevnění moci Vídně.

Nicméně první kronikář Francisca Josephina, ústavní duchovní Franz Endler, nemohl nezaznamenat, co všechno se pro nevidomé už v prvních letech změnilo k lepšímu. Podle jeho spisu z roku 1903 se „napůl světský, napůl klášterní“ život na Palatě odehrával bezmála idylicky – v krásném prostředí, uprostřed nádherného parku s dobře udržovanými pěšinkami a korzem pro nevidomé.

Existenční jistotu ústavu tehdy zajišťovaly nadace a další jednorázové příspěvky Spořitelny, ale také mimořádné finanční a věcné dary u příležitosti návštěv: významných státních úředníků a církevních činitelů, například místodržitele, pražského arcibiskupa, členů císařské rodiny, především pak uctívaného patrona ústavu, samotného rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. za jeho pobytu v Praze dne 16. června 1901.

Výročí zprávy Francisca Josephina pravidelně informovaly vedení Spořitelny české o co nejúčelnějším vynakládání poskytovaných finančních prostředků. Propojenost obou institucí byla ovšem natolik těsná, že vrcholní úředníci Spořitelny se někdy přímo podíleli na řízení ústavu. Poměr, připodobňovaný ke vztahu matky k dítěti, dostal však citelné trhliny v letech první světové války, kdy musel být téměř zastaven přijímání nových obyvatel a jejich počet, který předtím už daleko překračoval původní kapacitu 86, klesl postupně na polovinu.